DAY #3: Před oponou za oponou.

Při svojí poslední návštěvě divadla jsem byla trochu zděšená. A vlastně nejenom při té poslední. Taky během předposlední, předpředposlední… jo a slyšeli jste už o té předpředpředposlední? To byl teda nářez.

Obecně vzato nevím, jak je tomu v jiných městech a úměrně k tomu šťastnějších končinách, ale tady u nás v Brně je to docela bída. Tedy ne co do kvantity (Jen při průchodu Rooseveltovou ulicí si můžeme vískat, že.), ale do kvality – to už je podle mého docela diskutabilní. Neříkám, že jsem zrovna aktivním umění-filem, který si nenechá ujít jedinou premiéru čehokoli, jen aby mohl říct „Jo, byl jsem tam.“. O to víc mě to ale možná bije do očí a je mi z toho i trochu úzko, když si vezmu kolem a kolem, že si při svých náhodných toulkách do divadelních institucí snažím vybírat profláknuté kusy, vychvalované vzdělanou polovinou Brna a blízkého i vzdáleného okolí, a stejně pak po dvou či více (panebožetonikdyneskončí) hodinách, se vytrácím z budovy s mírně povislým úsměvem na tváři, miliony otázek v hlavě a často s myšlenkami na to, jak se co nejrychleji dostanu do postele.

Tak vám nevím, jestli je to ve mně – v tom, že od lidí čekám skutečně profesionální výkon podaný na intelektuální úrovni (Ne že vulgarismus a sexuální podtext nacpeme do všeho. Za chvíli už možná ani pohádky nezůstanou nevinné ve snaze přiblížit se dnešním požadavkům. Kdo ví.) anebo mám jen zkrátka smůlu na výběr představení. Že bych ale byla až takový smolař? To se mi ani věřit nechce.

Při mé poslední návštěvě Janáčkova divadla se mi všechny tyhle poznatky spojily v jediný výsledek. Don Giovanni, to přece měla být záruka příjemně stráveného večera sama o sobě, no ne? Jenže ouha, chyba lávky. Mohla bych začít tím, že nastudování a provedení jako takové bylo, i pro mě laika, víc než průměrné (Tak nevyužitý potenciál. Co víc než Mozarta byste ještě chtěli? Ptám se jen ústy zklamaného diváka.) a skončit tím, že věkový průměr v hledišti byl zhruba 100 a více (Nic není příjemnějšího než veledůležité důchodkyně předbíhající na toaletách. My že jsme špatně vychovaní?). Ale co se vlastně divím – byl to Mozart, klasika klasik, opera bez špetky dnešního sexuálního harašení (Přemýšlím, jestli by širší povědomí o obsahu díla přilákalo více neřestností-chtivých diváků.). A tak se vracíme zpátky do začarovaného kruhu: skomírající divadelní scéna, která během honby za mladou generací diváků zbytečně przní jinak prvotřídní díla a část hlediště neuspokojeně odcházející z dalšího pokusu nechat divadlo dokázat, že ještě stále má uměleckou hodnotu.

„Divadlo je podivuhodná věc. Režisér nechápe, co chce autor, herci nerozumějí, co po nich chce režisér, a diváci nevědí, co se děje na jevišti.“

August Strindberg

Nevím jak vás, ale mě o tom dnešní scéna už dlouho nepřesvědčila. Netvrdím, že situace je dvakrát přející a příznivá, ale skutečně bych se jednou chtěla dočkat dne, kdy z divadla půjdu v příjemně euforické náladě a bude to stejný umělecký zážitek, jako když třeba dočtu dobře napsanou knihu. Nic víc, než to že na celou tuhle instituci nezanevřu a budu ji dále podporovat, asi udělat nemůžu. Zbytek je už jen a jen na ní. Tak jenom doufám, že to nebudou další roky, kdy si jen společně budeme nalhávat do kapsy.

A co vy, chodíte do divadla nebo je to téma, které vás nechává ledově klidnými? Co bylo poslední představení, které jste zhlédli a jak na vás zapůsobilo? Podělte se, ať vím, kam příště zamířit. Nebo taky ne.