Práce smrdí

Jako student gymnázia a příležitostný brigádník jsem rychle došel k závěru, že moje budoucnost akademická a stejně tak i budoucnost manuálního pracovníka, se neslučuje s jedním a to velmi významným aspektem mé osobnosti, jsem prostě líný prase.
Netuším zda je to vyučujícím, výukou, vyučovaným předmětem, nebo mnou samým, ale v hodinách chemie se ve mně probouzejí nejniternější pocity odporu a nenávisti. Vypozoroval jsem na sobě dva, obvykle se střídající, stavy mysli. První se projevuje následujícím chováním: snaha opravdu pochopit učivo a porozumět výkladu, následným neúspěchem vyvolaný hněv a znechucenost, rozebírání a následné skládání propisky, pří selhání v opětovném skládání nastává celkové zhroucení duše a přesun k depresi. Druhým stavem mysli je ono nám všem známé limbo polospánku. Rozložen na lavici mám většinou problémy neudusit se vlastními slinami, stává se jen otázkou času než moje myšlenky přejdou v čistou fašistickou vizi světa očištěného od vzdělání.
Člověka, který vymyslel pojem domácí úloha by kde kdo nechal vykleštit nebo sterilizovat. Když nebohý student stráví osm hodin denně v instituci, kde se nenošení přezůvek rovná velezradě, dostává se mu naprostého osvícení, uvědomí si jak směšní jeho profesoři a celý systém vzdělávání vlastně je. V tu chvíli přichází na řadu domácí úloha. Tento nástroj psychického týrání se s oblibou používá jak plošně tak individuálně, pro dosažení jeho opravdové efektivity nesmí poskytovat žádný prostor pro kreativitu a nedej bože zábavu. Je to právě tento moment kdy se studentovi opravdu zhnusí vzdělání a radši stráví zbylých osm hodin dne sledováním Dva a půl chlapa.
„Ty plný bedýnky si dávám ze zadu jo? Ze zadu, jako takhle, no proto..... no proto aby se mi to nepřeklopilo. Takhle ze zadu.“ Tato věta jasně a stručně vyjadřuje problematiku nakládání „sanitek“, neboli podlouhlých kotoučů určených pro přepravu pevných nákladů, Pronesena člověkem s přibližně patnáctiletou praxí v oboru vás naprosto uzemní svým elegantním podáním a propracovanou strukturou. Asi po šesti hodinách nepřetržité manuální práce si uvědomuji, že si už nepamatuji z jaké vlastně strany mám ty plné bedýnky nakládat. Je mi do pláče.
Představa, že bych měl tohle provozovat několikrát týdně po zbytek života mě děsí, jsem tak rozrušen, že dám plnou bedýnku dopředu. Na konci dne dostávám výplatu od postarší ženy, která se tváří, jako by mi dávalo dvě vajíčka za výslužku, že jsem jí pomohl s nákupem. Podle toho vypadá i honorář, zoufám si, ubohý tři kila šedesát. Jdu si koupit dávku.


Příspěvek pouze popisuje moji nálada a nesnaží se někoho urazit.