DAY #2: Mladí a mladší.

Ne, neskončila jsem na bio stravě, i když vegetariánské chutě mě často popadají, to zase jo. Naštěstí ale nejsou vyprodukované lítostí k ubohé smrti nešťastných kuřátek a dalších osrstěných zvířátek (Ne, nejsem necita, jen radši nakrmím planetu. Vymyslete způsob, jak nenechat umírat statisíce dětí s hladem vypouklými bříšky a já se se vztyčenou hlavou postavím do čela bio průvodu. Do té doby – Víte co.), tuhle nesympatii k bílkovinám si vytvořily moje zákeřné buňky. Ha.

Nemám ale v plánu povídat vám o mých stravovacích návycích, to by mohla být pro většinovou masožravou populaci trochu nuda. Místo toho bych vám chtěla povědět o jedné situaci, která mi docela nedávno udělala radost. A to je co říct, protože ve skutečnosti mě tahle problematika spíš děsí, jestli tedy chcete znát můj názor.

Začala jsem si to uvědomovat někdy s příchodem do první třídy (Časové ohraničení berte s rezervou, přeci jen už mnoho vody uplynulo od těchto dob.) Byli jsme malí a tak trochu vyděšení ze světa, který se najednou zdál tak nějak větší a plnější, nebo alespoň mě to tak tenkrát připadalo. Všichni kolem mě byli starší, ale hlavně tak strašně cool (Jo, to je to správné slovo!), vzpomínám, jak jsem všechny tyhle drsňáky těžce obcházela se sklopeným zrakem a zatajeným dechem, přestože prakticky nikdo z nich ještě neměl ani občanku. Ironické.

Horší ránou pro mě ale bylo, že se takhle situace nijak výrazně neměnila. V těch šesti sedmi letech jsem nedočkavě čekala, až mi bude třináct, abych to těm drobkům mohla taky pořádně natřít, jenže oni to spíš natřeli mně.  To, co mi bychom si v životě nedovolili, válela tahle generace jednadvacátého století levou zadní. „Sprostej jak dlaždič“, padá mi na mysl. (Dodnes přemýšlím, jestli dlaždičům zbytečně nekřivdíme. Možná bych v tomhle státě našla expresivnější přirovnání.)

Tak jako tak, v průběhu let středoškolských jsem si prostě zvykla na to, že tomuhle kartelu základní školy a jeho přilehlému rajónu je zkrátka lepší se vyhnout. Sem tam si postěžovat, fajn. Ale blíž ke kůži už jsem si tuhle problematiku nikdy nepustila.

O to příjemněji mě tedy překvapilo nedávné setkání se skupinou dětí v rozsahu celého základního vzdělání. Jen oni a já, naše uměle stvořené a vynucené kooperování.  A ono to fungovalo. Snad poprvé za svůj život jsem si připadala, že mě ta prostoústá banda neválcuje. Viděla jsem pár párů očí růžovou pohlcených holčiček, které se na mě zezdola smály, protože já byla tím, kdo je rozesmál, ne důvodem k posměchu. (Dobře, teď to možná znělo trochu narcisticky, ale víte vy co, prostě mě to těší.)

Probírám se vzpomínkami a přemítám nad tím, jestli jsem si to celé vymyslela. Ty agresivní skupinky drsně si vykračující ze školy, co přitom ještě pořádně neumí ani velkou násobilku. A dospěla jsem k názoru, že ne. Nevymyslela, jen takové nejsou všechny. Samozřejmě. Naštěstí.

Nechci si hrát na druhou Wikipedii (Díky bohu za ni!), jen mám trochu strach, kam to všechno půjde dál. Jak můžu chtít, aby tohle všechno bylo jiné, když sami půjdeme na Instagram hodit pár fotek se sklenkou v ruce, k tomu si pustíme nějaký vytuněný song o pravé hollywoodské párty a budeme předstírat, že tohle „oh yeah“ je ten náš správný amerikn drým. Nemám nic proti ničemu, ale některé věci by se vždycky měly užívat v omezeném množství. A to nemyslím jen ty prvoplánově návykové, že. 

A tak se na závěr ptám se správným americkým úsměvem na rtech, potkáváte kolem sebe stejné děti jako já?