DAY #1: Není práce jako práce.

Čtete noviny? Ne vážně, ptám se beze všeho humoru (No dobře, možná se dopředu trochu směju, ale to jen proto, že si před očima stále přehrávám dnešní příhodu – o té později.). Jestli jste odpověděli ne, pak pravděpodobně spadáte pod většinu naší populace a taky ruku v ruce s tím naplňujete moje očekávání. Což je celkem přirozené, proč jinak bych se taky do tohohle tématu pouštěla, že?

Abych byla upřímná, po tištěných médiích jsem nikdy zrovna dvakrát neprahla. Proč taky. V dnešním světě televize, ale hlavně internetu a jeho všemožných webů či sociálních sítí se to zdá poměrně zbytečné (Nezapomínaje na neutichající ekology – vždyť papír z těch nebohých vykácených pralesů taky něco stojí!). Ráno stačí na průměrně inteligentním mobilním zařízení rozkliknout první prohlížeč a hup, svět máme jako na dlani.

Bez většího reptání tedy můžeme přijmout fakt, že v elektronickém jednadvacátém století už jsou informace na klasickém papíře, s nádechem hmatatelnosti a inkoustem černě zbarvenými prsty, tak trochu za zenitem. Souhlas? Pak mi ovšem vysvětlete, proč se v tom stejném století, stejném časovém okamžiku, stále tolik lidí touží stát redaktory. Koukněte kolem sebe, vždyť právě blogspot a nejen ten je přímo napěchovaný převážně mladými slečnami, které vedou svůj více či méně úspěšný „lifestylový“ blog, jak je teď moderní tyhle deníčky nazývat, a ve skrytu duše přitom nedoufají v nic jiného, než že si jich někdo všimne a ony jednoho dne zasednou do redakce nějakého módního časopisu (Něco ve stylu Ďábel nosí Pradu, rozumějte.). 

Ne, samozřejmě to nedělají všichni. Mým cílem nebylo hanit práci blogerů a blogerek, protože existují světlé vyjímky, které píší blog co má hlavu a patu, a který si sama ráda a s chutí přečtu. Chtěla jsem spíš poukázat na fakt, že většina by dobrovolně nešla utratit devatenáct korun do trafiky, aby si koupila noviny, a přesto se mezi nimi najde tolik redaktorské pozice-chtivých jedinců.

Člověk by čekal, že tenhle „trend“ se bude týkat spíš lidí s minimem vrásek a porevolučním datem narození, ale i o tuhle iluzi jsem dneska během jedné z hodin přišla, když jeden z učitelů popadl balík nedotčených Mladých front a ne zrovna vybíravým způsobem je mrskl ke koši se slovy „Takovej bulvár.“. A pak mějme úctu k práci druhých.

Hádala bych se za všechny redaktory, editory, grafiky, doručovatele…ale na to nezbývá sil. Chtělo by se říct, že jeho práci taky nesabotujeme…jenže potom se rozhlédnu po třídě a nemůžu nic, než radši zavřít pusu a sklopit zrak. Taková je společnost – tisíciletími vypěstovaná sobeckost jednoho k druhému. Ale o tom zas někdy příště.

Možná, že by bylo celkem fér začít každý sám u sebe. A to už nemluvím o tisku jako takovém, samozřejmě. Líbí se mi jeden citát

 „Včera jsem byl chytrý, proto jsem chtěl změnit svět. Dnes jsem moudrý, proto měním sám sebe.“. 

 A proto končím s kritikou světa a dávám se oddaně ke Greenpeace nebo budu jíst jen fair tradově, ještě nevím. Rozhodně vám dám vědět.

A tak se ptám jen čistě prozaicky, čtete ještě někdo noviny?